Jsi organizačním i uměleckým šéfem party, která si říká jako celek Ty-já-tr. Což znamená?
V naší interpretaci je to já a ty jsme tr - trhlí divadlem. V praxi to znamená více než dvě stovky dětí v různých věkových kategoriích, zařazených do různých kroužků a výběrových souborů. Proto máme třeba Za oponou, Šupitopresto, Načerno, CO?!, Hrobeso, K.O. - což jsou vlastně umělecké soubory rozdělené dle věku členů, které spolu pracují především na inscenacích, které soubor uvádí.
Spolupracují uvnitř jednotlivých dílčích souborů?
Vlastně tak i tak. Především uvnitř těch skupin, ale máme i projekty na které se soubory propojují a prolínají.
Ale máte v práci i mrňata.
Máme. Začínáme s dětmi od 4 let, říkáme jim Skřítci. (I když od letošního školního roku k nám nově chodí i maminky s mladšími dětmi do kroužku, který se jmenuje Dramahrátky.)
Radko, ale není to přece jenom brzy?
Ptáš se celkem logicky. Byli jsme vlastně první v Praze, reakce nebyly jednoznačně kladné. Dneska už zdaleka jediní nejsme, práce s našimi skřítky již nese i své ovoce a o práci s nimi už nikdo nepochybuje.
Dobře a to už s těmi mrňaty hrajete divadlo?
To samozřejmě ne, učíme je mluvit, pohybovat se, rozvíjíme fantazii… Je to škola hrou. A postupně, v dalších létech, přecházejí do starších kroužků či výběrových souborů. Už na počátku někteří recitují, postupně přecházíme na recitační a divadelní výstupy a v programu máme i řadu divadelních inscenací.
K těm se dostaneme, ale zajímá mne smysl té výchovy pro dítě. Kroužky jsou placené. Co mohou očekávat rodiče od práce v dramatických kroužcích?
Především poměrně komplexní rozvoj osobnosti. Už jenom fakt, že děti se od raného mládí učí kultivovaně mluvit a formulovat své myšlenky je velmi důležitý. Pracujeme i s hudbou, pohybem, výtvarnou výchovou. A postupně tady potkávají i kamarády s podobnými zálibami.
Víš, tohle mě na tvé práci hodně zajímá. Ty party, řada souborů, které trvají i přes pubertu. Tobě se vlastně daří trochu provádět ty děti i Scylou a Charybdou puberty.
No tak úplně jednoznačně ne, to asi ani nejde. Ale jsme rádi, že alespoň u některých divadelní parta pozitivně zafunguje. Máme i „dospělácké“ skupiny, soubory postavené především na absolventech našich dramatických kroužků. A nescházejí se jenom za prostou zábavou, mají vyšší cíle.
Já vím, některé vaše inscenace jsem viděl, některé připomeň.
Ráda vzpomínám na inscenace Beránek měsíc z poezie Christiana Morgensterna, semaforské Kytice 1 a 2, Školu základ života, či Kiplingovu Knihu džunglí. To už je (sice úspěšná), ale minulost. Z těch současných bych určitě ráda pozvala na Příběh koně, Cyrana z Bergeracu, či Zpěvy sladké Francie. Rodiče s dětmi pak na pohádku O princezně solimánské, pohádkový písničkál Kocour v botách, či na Pohádky do kapsy. Těch inscenací je celá řada. Stačí se podívat na naše webové stránky (www.ty-ja-tr.cz) a vybrat si.
Ale začínala jsi ve skromnějších poměrech.
Je to k nevíře, ale působíme už 20 sezón. A od počátku nám je zásadní oporou Dům dětí a mládeže v Praze 7, který celý Ty-já-tr zřizuje a ekonomicky zajišťuje. K dispozici máme útulné divadélko Radar v ulici plk Sochora. Máme už svou vnitřní organizační samosprávu, protože bez té bychom asi těžko fungovali v tomto rozsahu.
Takže se můžete i pochlubit úspěšnými herci z vašich řad?
To udělám moc ráda. Především se k nám rád hlásí Vojta Dyk, člen činohry ND. Ale i Lenka Zahradnická, nebo Martin Písařík, které znáte ze známého televizního seriálu. A třeba také Anna Duchaňová, Markéta Frösslová, Anna Bubníková, či Petr Vančura.
I vaši menší „umělci“ už jsou k vidění v televizi.
To jsou. Spolupracujeme s Českou televizí třeba na dětském pořadu Hřiště č. 7.
A produkujete mladé televizní hvězdičky, které já dost špatně snáším?
Tak tomu se snad úspěšně bráníme, zatím. Pokud děti občas vystupují třeba v televizi, bereme to vždycky jako určité vylepšení, jistou nadstavbu k naší práci. Setkala jsem se i s rodiči, kteří přijdou, aby byly děti v televizi. Tomu se nevyhneš, ale pravidlem to naštěstí není. Navíc takový natáčecí den v televizi není pro děti tak úplně radostný. Je to často i dost únavné.
A ještě by možná pražské rodiče zajímalo, jaký je zájem o účast dětí v kroužcích.
Zájem je velký. Do kroužku se může přihlásit každé dítě, které má chuť, ale poptávku zdaleka neuspokojíme. Sjíždějí se k nám děti z celé Prahy a jejího okolí, snad máme už slušnou pověst. Ale těch 13 – 14 lidí v organizačním vedení a hlavně prostorové kapacity… to jsou limity, které nepřekročíme.
Radko, na závěr jenom stručně o tvých divadelních projektech. Dlužím Ti návštěvu Ententýky, pořadu, který děláš pro děti s Pavlem Jurkovičem. Skoro se mi chce napsat legendárním.
Ententýky, pořad z veršů českých básníků pro malé i velké děti, hrajeme v Divadle Viola už druhou sezónu společně s kolegy Josefem Hervertem a Martinem Rudovským. Zájem diváků je stále veliký, takže vyjíždíme i mimo Prahu a nebráníme se ani dopoledním pražským představením. Minulý týden jsme ve stejném hereckém obsazení začali s Pavlem Jurkovičem zkoušet další pořad pro Violu, tentokrát z lidové poezie, který se jmenuje Endele vendele. V Radaru pak hraju Roxanu v Cyranovi z Bergeracu, čeká nás další zkoušení pro Křivoklátské divadelní slavnosti a rýsuje si i další pěkný divadelní projekt. Takže se mám na co těšit a rozhodně se nenudím.
Tak zlom vaz, Roxano z Holešovic, ať se Ti daří a funguje Ti nejen Ty-já.-tr, ale i osobní štěstí.
Autorem fotografií je Jan Zavřel
